Hölderlinovy básně z prvního období ve věži Tomáš Vítek OPEN ACCESS Univerzita Karlova tomas.vitek7@gmail.com orcid.org/0000-0001-6360-5099 HÖLDERLIN’S POEMS FROM THE FIRST PERIOD IN THE TOWER The article focuses on the poems of the German poet Friedrich Hölderlin which he wrote after his release from the clinic, i.e. between 1807 and 1820. The author attempts to show that the texts which he places in the first period of Hölderlin’s tower production, differ in form and content both from the work produced before his hospitalization and from the poems written later in the tower. While the external conditions of the poet’s life did not change, his texts did, but this fact has not been satis- factorily elucidated yet. KLÍČOVÁ SLOVA: Hölderlin — věžové básně — první období věžové tvorby — poetika — překlady pěti básní Hölderlin — Turmgedichte — poems after discharge from the clinic — poetics — translations of five poems DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2024.2.5 Život německého básníka Friedricha Hölderlina (1770–1843) sestával ze dvou při- bližně stejně dlouhých úseků, které od sebe odděluje osmiměsíční internace na Au- tenriethově klinice v letech 1806–1807. Důvodem této internace bylo především zhor- šování básníkovy duševní nemoci, jejíž povaha není dodnes přesně známa. Nejčastěji se mluví o schizofrenii nebo neutrálněji o psychóze. Když byl Hölderlin jako nevylé- čitelný z kliniky propuštěn, vzal si ho k sobě na dožití truhlář Ernst Zimmer, jenž byl velkým obdivovatelem jeho díla. Zimmerův dům stál v Tübingenu u starých měst- ských hradeb na břehu Neckaru a Hölderlinovi v něm byl vyhrazen pokojík v arkýři či věžovém rizalitu (nejprve v přízemí, pak v prvním patře). Proto se textům, které zde vznikaly, říká básně věžové (Turmgedichte), případně také „nejpozdější“ (späteste) nebo „poslední“ (letzte). Věžové texty stály dlouho na okraji badatelského i čtenářského zájmu a většina z nich nebyla v 19. století ani vydána. To mělo dvě hlavní příčiny, které spolu úzce sou- visely. Zaprvé se Hölderlinovi editoři dlouho vyhýbali všem básním, které považovali za poznamenané šílenstvím, přičemž do této kategorie zařazovali nejen básně vzniklé po roce 1807, nýbrž rovněž značnou část textů vytvořených v letech 1802–1806, kdy již 88 SVĚT LITERATURY 70 Hölderlin v nějaké míře psychickým onemocněním trpěl. Druhým důvodem byla neob- vyklost věžových textů, které podle dobových názorů nesplňovaly estetické parametry OPEN na řádnou poezii kladené, což bylo opět připisováno na vrub básníkově nemoci. ACCESS Přibližně od šedesátých let 20. století se situace začala měnit a věžové texty již při- tahují více pozornosti. V důsledku zesílené badatelské činnosti se mnohé projasnilo, takže například vliv duševní choroby na věžovou tvorbu přestal být považován za dominantní klíč k její interpretaci, která byla dlouho vedena spíše z psychiatrických než literárně-filologických pozic. Na druhé straně vyvstaly nové problémy a nejas- nosti, například vztah předvěžové a věžové tvorby, homogenita věžových textů nebo souvislost básní s okolnostmi básníkova života ve věži. Právě těmto otázkám se bude věnovat následující příspěvek. I. Nejprve je třeba uvést, že ve věži vznikaly texty různého druhu. Předně to byly dopisy matce a sourozencům, jichž se dochovalo něco pod sedmdesát. Pak několik málo latin- sky a německy psaných dedikací do památníků, které zahrnují i dvě krátké básně. Dále tři nedokončené básnické prózy z hyperionovského okruhu, koncipované jako dopisy. Dále jedna báseň sporné autenticity (In lieblicher Bläue…), kterou prozaizoval a v blíže neurčitelné míře pro svůj román Phaethon upravil Wilhelm Waiblinger (k němu viz níže). A přibližně padesátka básní, která podle všeho představuje jen zlomek z toho, co Hölderlin ve věži vytvořil. Důvodů, proč se tak stalo, bylo více, ale asi nejvíce se na tom podílelo výše zmiňované přesvědčení Hölderlinových současníků, že věžové texty jsou pouhými plody a doklady duševní nemoci, které postrádají uměleckou hodnotu. Ani padesátka dochovaných básní není zcela sourodá. Badatelé se vesměs shodují na tom, že se od sebe poměrně výrazně odlišují texty vzniklé na začátku a ke konci básníkova pobytu ve věži, což dalo povstat velmi rozšířenému dělení věžové tvorby do dvou period.1 Zdá se však, že toto dělení je příliš hrubé, protože poslední období zahrnuje pouhých pět let a zbylé básně určitě nevytvářejí jednu sourodou skupinu. Větší smysl proto dává podrobnější rozčlenění do čtyř period, které by mohlo vypa- dat takto: 1) 1807–1822; 2) 1822–1826; 3) 1826–1838; 4) 1838–1843. Jedná se samozřejmě o rozdělení pouze přibližné a diskutabilní, protože z některých let žádné nebo téměř žádné texty známy nejsou, zatímco jiné je velmi obtížné datovat (některé básně v da- taci oscilují až o dvacet let!).2 II. Před rozborem básní prvního období, jehož počátek vymezuje básníkovo propuštění z kliniky 3. května 1807 a konec příchod mladého studenta Wilhelma Waiblingera 1 Viz např. Böschenstein 1965/1966, s. 43; Philipsen 1995, s. 26; Wackwitz 1997, s. 165; Oes- tersandfort 2006, s. 3. 2 Např. báseň Die Zufriedenheit badatelé kladou mezi roky 1810 až 1840. K nejisté chronologii básní srov. Wackwitz 1997, s. 164–165; Oestersandfort 2006, s. 3; Wallner 2005, s. 24 a 26. TOMáš VÍTEK 89 (1804–1830) do Tübingenu před létem 1822, nebude od věci podívat se podrobněji na to, jak básník v této době žil. Jeho život ve věži se sice navenek takřka neměnil, ale některé jeho projevy se v různých obdobích lišily frekvencí, intenzitou, formou nebo OPEN ACCESS samotným výskytem. Tyto rozdíly zde z prostorových důvodů nebude možné blíže zkoumat, ale ve všech periodách převažovaly spíše ty zvyky, které se měnily málo, anebo vůbec.3 Pro lepší představu uvedu v následujících odstavcích výběr z dobových svědectví, která se prvního období ve věži týkají. Tuto etapu výrazně poznamenal především rozchod básníka s jeho rodinou, která se o něj nemohla nebo nechtěla starat. Matka ho ve věži ani jedinkrát nenavštívila (tj. mezi lety 1807 a 1828, kdy zemřela), ačkoli bydlela v nedalekém Nürtingenu. Zim- merovi byla ochotna hradit jen zcela nejnutnější výdaje na péči o syna,4 aby jí zůstala co největší část z podpory, kterou jí církevní konzistoř za tímto účelem pravidelně posílala. Za samozřejmost pokládala i to, že dědictví po otci a tetě synovi nevydala, ač- koli měl na ně nárok. Hölderlin, který proto zprvu neměl ani na tabák, na to reagoval ve svých dopisech — k jejichž psaní ho Zimmerova rodina očividně nutila — takřka parodií oddané a poslušné synovské lásky. Naproti tomu truhlářova rodina se k básníkovi chovala, jak mohla nejlépe. Zim- mer mu umožnil hrát na rodinný klavír a opatřil mu flétnu, což básník s povděkem často využíval.5 Zprvu s ním pravidelně chodil na procházky do polí nebo na vinici, během nichž Hölderlin trhal trávu a květiny a zastrkoval si je do kapes.6 Jindy ho vodil na zahradu profesora K. P. Conze (1762–1827), který s básníkem rozmlouval a občas mu četl nebo dával knihy.7 Svému okolí Hölderlin většinou nebyl nebezpečný a choval se mírně a přátelsky.8 Když na něj ale někdo během procházek dotíral slovem, úsměškem nebo gestem, 3 Většina badatelů má za to, že Hölderlinova psychická choroba se během věžového pobytu neměnila, viz např. Peters 1982, s. 79; nebo Wackwitz 1997, s. 63. 4 Hölderlin 1972, s. 489, č. 422,115–119. Na Hölderlinovy sebrané spisy dále odkazuji pomo- cí zkratek, uvádějících číslo svazku, číslo dokumentu a řádku. Podrobnější bibliografické údaje viz soupis literatury. 5 StA VII.2, s. 377–378, č. 361,19–21: „V roce 1808 začal Hölderlin opět hrávat na klavír a za- městnával se hodně hudbou. Začal hrát také opět na flétnu a často zpíval.“ Viz též StA VII.2, č. 393b,18–20; StA VII.2, s. 479, č. 419a,22. 6 StA VII.2, s. 419, č. 385,5–6: „Včera jsem si s Vaším milým synem poprvé zase opět vyšel ven.“ StA VII.2, s. 378, č. 361,27–28: „Tu a tam, ale ne příliš často, provázel své pěstouny na pole.“ StA VII.3, s. 63–65, č. 499,476–478, 482–483 a 502–505: „Zimmerova žena nebo ně- kdo z jeho dcer a synů často brali nebožáka ven na statek a vinice, kde pak sedával na ka- meni a čekal, až se zase půjde domů. […] Jeho ruce jsou obvykle špinavé, protože se půl dne zaměstnává tím, že trhá trávu. […] Pak se bavil trháním květin, a když měl pěknou kytici, roztrhal ji a zastrčil do kapsy.“ StA VII.3, s. 157, č. 535,137–138: „Dříve jsem ho brával s se- bou na vinici. Tam však vyváděl mnoho hloupostí.“ 7 StA VII.3, s. 64, č. 499,492–505: „Na počátku [svého věžového pobytu] chodíval k zname- nitému Conzovi, nedávno zemřelému. Tento pilný a pracovitý přítel staré literatury měl zahradu před Jelení branou v Tübingenu. […] Když překládal Aischyla, přicházel k němu často Hölderlin, jenž měl tehdy ještě více ohně a sil. […] Conz mu také dal jednu knihu.“ 8 StA VII.2, s. 423, č. 388,27–29 a 39–40: „Nyní je opět celý den mimo lůžko a nanejvýš zdvo- řilý, pohled jeho oka je přátelský a vlídný, také hraje a zpívá a je obecně velmi rozumný.“ 90 SVĚT LITERATURY 70 neváhal se ozvat nebo po takových lidech vrhal kameny a výkaly.9 Také v drobných sporech s Zimmerem nebo jeho nájemníky a návštěvníky občas přicházely ke slovu pěsti,10 OPEN neboť u básníka relativně často, jak uvádí například Zimmerův dopis nezná- ACCESS mému adresátovi z 22. 12. 1835, propukaly silné záchvaty zuřivosti:11 Nemám s ním nyní už žádné těžkosti, ale v minulosti často zuřil, krev mu stoupala do hlavy tak, že často vypadal rudý jako cihla, a pak chrlil urážky na všechno, co mu přišlo do cesty. Když ale záchvat pominul, byl také vždy první, kdo první nabídl ruku k usmíření. Velmi často býval sužován silným motorickým neklidem, který ho nutil k mnohaho- dinovému přecházení sem a tam a který mu leckdy nedopřával spočinutí ani v noci. Nejčastěji se procházel ve svém pokojíku nebo venku před domem v prostoru mezi městskou hradbou a řekou (Zwinger, Öhrn, Hof), který bývá někdy zkráceně nazýván „ohrádkou“.12 Po celý den takřka setrvale vedl samomluvu, při níž ventiloval obrazy ze své fantazie a přel se ohnivě sám se sebou nebo s fiktivními odpůrci.13 Jeho řeč ně- kdy působila na druhé lidi více či méně rozumně, ale většinou jen na začátku, pak se rychle rozpadala v nesrozumitelný příval slov, v němž se mísily výrazy z několika ci- zích jazyků.14 Lucidních chvilek básník zažíval jen málo.15 9 StA VII.3, s. 63, č. 499,464–473: „Protože se často pohyboval volně, byl přirozeně vystaven posměchu tupců, kterých je všude plno a jejichž bestialitě je i takový strašlivý a neštěs- tím posvěcený duchovní úpadek předmětem hloupého zesměšňování. To činilo Hölder- lina, když si toho všiml, tak divokým, že po nich házel kameny a výkaly; a když to udělal, byl ještě celý den poté stále rozhněván. S hlubokým politováním je nutné podotknout, že sami studenti se chovali dosti zvířecky, neboť ho občas dráždili a přiváděli k hněvu.“ 10 StA VII.2, s. 377, s. 9–11: „Když se tu a tam dostal do menších konfliktů s truhlářovými druhy, končily několika údery pěstí.“ StA VII.3, s. 134, č. 528,57–59. Nebo StA VII.3, s. 63, č. 499,459–462: „V první době, kdy byl u truhláře, měl ještě velmi mnoho záchvatů zuři- vosti a vzteku, takže truhlář musel používat své drsné pěsti, aby si od zuřícího získal je- jich údery řádný respekt.“ Viz též StA VII.3, s. 156, č. 535,129–134. 11 StA VII.3, s. 134, č. 528,57–59. Viz dále StA VII.3, s. 63, č. 499,463–464; či StA VII.3, s. 422, č. 388,6–10. 12 StA VII.3, s. 65, č. 499,532–534: „Prochází se v ohrádce a tato procházka sem a tam mu za- bere čtyři nebo pět hodin, takže se unaví.“ StA VII.2, s. 417, č. 383,8–9: „Již tehdy (tj. r. 1811) jsme jako studenti vídávali ubohého Hölderlina v jeho ohrádce, jak plaše a tiše chodí na- horu a dolů.“ 13 StA VII.2, s.  422, č.  388,9–10: „S  největší prudkostí hovořil sám se sebou.“ StA VII.2, s. 370–371, č. 357,28–30: „Neblouzní, ale bez ustání mluví ze svých představ, domnívá se, že je obklopen návštěvníky, kteří mu vzdávají hold, hádá se s nimi, naslouchá jejich ná- mitkám a vyvrací je s největší živostí.“ 14 StA VII.3, s. 458, č. 411,29–33: „[Někdy] pronesl několik polorozumných slov, ale pak se brzy ztratil v obvyklém galimatyáši polofrancouzských, poloněmeckých výrazů a kom- plimentů typu Vaše Milosti nebo Vaše Jasnosti, a to za doprovodu zastřených pohledů a záškubů tváře a úst.“ 15 StA VII.2, s. 371, č. 357,32–35: „Avšak jen málokdy se v proudu jeho slov, která jsou vcelku jen obyčejným blouzněním, vynoří nějaká zvláštní myšlenka nebo duchaplné spojení.“ Viz též StA VII.2, s. 377, č. 361,13–15; StA VII.2, s. 423, č. 388,27–29 a 39–40. TOMáš VÍTEK 91 Od druhých lidí Hölderlin vyžadoval zdvořilost, kterou následně oplácel hotovou smrští nadnesených komplimentů a titulů.16 Sám si potrpěl na oslovení „pan biblioté- kář“, což byl název knihovnické funkce, kterou vykonával u homburského lankraběte OPEN ACCESS v letech 1804–1806. Naproti tomu oslovení „pan magistr“, které mu na základě absol- vování evangelického teologického semináře v Tübingenu (Stift) příslušelo, se zuřivě bránil.17 To bylo určitou předzvěstí pozdějšího odmítání vlastního jména a uchylování se ke jménům a identitám smyšleným. Manické momenty se u něj střídaly s poměrně dlouhými obdobími naprosté apatie a ochablosti, během nichž trávil celé dny poleháváním na lůžku.18 Přibližně od roku 1812 toto kolísání mezi divokou aktivitou a agresivitou na straně jedné a zemdleností a slabostí na straně druhé postupně polevovalo, až někdy mezi lety 1814 až 1816 došlo podle všeho k silnému celkovému útlumu, který následně trval několik let.19 Höl- derlin v této době přestal hrát i zpívat20 a povinné dopisy matce zredukoval v letech 1816–1820 na nejnutnější minimum. Nechtěl už vycházet z domu a svůj styk s lidmi omezil jen na Zimmerovu rodinu a jeho (studentské) podnájemníky, zatímco bývalé známé a přátele přijímat odmítal. Výše zmiňovaný profesor Conz napsal roku 1821 v dopise J. Kernerovi následující slova: „H. jsem neviděl skoro rok. Kdysi každé léto chodíval na mou zahradu. […] Už je prý nějakou dobu docela klidný, ale už nechodí ven, k čemuž měl dříve chuť, jen na dvůr za arkýřem.“21 Co se týče jeho tehdejší tvorby, měla svůj vrchol v letech 1810–1811. Tehdy Hölder- lin chystal k vydání básnický almanach22 a psal kvůli tomu horečným tempem a ve velké kvantitě.23 Činil tak nicméně již dříve, nejspíše hned poté, co rodina dovolila, 16 StA VII.2, s. 366, č. 355,11–19: „A tak styk s ním, který byl zejména ze strany studentů stále dosti živý, nebyl nijak nebezpečný, ba byl dokonce zajímavý pro ty, kteří se s ním ze sou- citu stýkali častěji a jimž se Hölderlin obvykle jevil poslušný jako dítě; jen návštěvník ne- směl zapomenout oslovovat ho co nejčastěji (podle jeho dřívějšího titulu) ‚pane archivní rado‘, načež mu nebohý básník nezřídka s hlubokou úklonou oplácel titulem ‚Vaše Svatos- ti‘!“ 17 StA VII.2, s. 419–420, č. 385,9–10 a 20–22: „Když jsme se vraceli domů, potkal nás profe- sor Conz, který pozdravil vašeho syna a oslovil ho pan magistr. […] ‚Nejsem žádný magis- tr, jsem knížecí knihovník,‘ nadával a proklínal konzistoř a byl s tím dlouho nespokojen.“ Viz též StA VII.2, s. 378, č. 361,43; StA VII.3, s. 61, č. 499,401–402. 18 StA VII.2, s. 378, č. 361,24–25: „V prvních letech, kdy byl u Zimmera, trávil polovinu dne v posteli, ale pak si zvykl vstávat brzy a sám si lehl na postel.“ 19 StA VII.2, s. 522, č. 440,58–60: „Jeho tělo nyní bez nemocného ducha, který by ho oživo- val, přežívá v nečinném klidu a vyžaduje péči.“ Bohužel z let 1815–1819 nejsou k dispozici o básníkově životě takřka žádné zprávy. 20 StA VII.2, s. 379, č. 361,60. 21 StA VII.2, s. 458, č. 411,27–28 a 34–35. Nebo StA VII.3, s. 64, č. 499,492–493 a 510–511: „Zpočát- ku občas docházel za nedávno zesnulým, vynikajícím Conzem. […] Tyto však návštěvy časem ustaly, jak slábl a otupěl.“ Viz též StA VII.2, s. 378, č. 361,21–23; StA VII.3, s. 50, č. 499,10–18. 22 StA II.2, s. 899: „Ubohý Hölderlin chce také vydat almanach a denně pro něj popíše spous- tu papíru.“ Tento almanach nebyl nikdy dokončen ani vydán, ale některé dochované bás- ně do něj mohly patřit. 23 StA VII.2, s. 371, č. 357,30–33: „Zmiňuje velké dílo, které napsal, a jiné, které píše nyní, a celé jeho vědění, znalost jazyků a obeznámenost se starověkem jsou mu k dispozici.“ 92 SVĚT LITERATURY 70 aby mu Zimmer poskytl psací potřeby, jež mu byly po nějaký čas odepírány z obavy, že psaní zhoršuje jeho duševní stav.24 Následně básník popsal každý papír, který dostal k dispozici.25 OPEN Přibližně do roku 1814 tvořil velmi horlivě a rád, poté se však na něko- ACCESS lik let zcela odmlčel.26 Podobným vývojem prošel jeho zájem o vlastní a cizí poetické texty. Zprvu se zajímal o publikaci vlastních básní a vyjadřoval značnou nelibost nad tím, že jsou některé z nich — tj. ty napsané před rokem 1806 — tištěny za jeho zády, bez jeho vědomí a někdy i bez uvedení jeho jména.27 Později v tomto ohledu zlhostej- něl, třebaže povědomí o svém autorství nikdy neztratil úplně. Podobně předčítání vlastních textů (zejména Hyperiona) ho zprvu těšilo, později na předčítání vlastních textů někdy nereagoval vůbec, jindy neúčastně prohodil bezvýznamnou pochvalnou frázi, ale k autorství se odmítal znát. III. Toto líčení skýtá na první pohled jen malou naději, že texty, které tehdy ve věži vzni- kaly, mohou mít nějakou hodnotu a smysl. Avšak zde se lze setkat s určitým parado- xem. Choroba těžce poškodila Hölderlinovu mluvenou řeč, formulační schopnosti a myšlení a narušila rovněž jeho „prózu“, což je dosti poznat v korespondenci i de- dikacích. Naproti tomu věžové básně se zdají být nemocí postiženy nejméně, což už tehdy v básníkově okolí vyvolávalo velký údiv:28 V těchto básních […] se přesto vcelku projevuje jasnější duch než v jeho řečech, a to skutečně často, jako kdyby básnická forma měla magický vliv i na jeho myšlenky […]. V próze […] nad ním šílenství obecně mělo mnohem větší moc. Z bohaté produkce této doby se bohužel dochovalo jen málo. Deset textů patří do prv- ního období zcela jistě (1. Wenn aus der Ferne…; 2. Wenn aus dem Himmel…; 3. Der Spa- ziergang; 4. Das fröhliche Leben; 5. Auf den Tod eines Kindes; 6. Der Ruhm; 7. Auf die Geburt eines Kindes; 8. Das Angenehme dieser Welt; 9. Die Linien des Lebens…; 10. dopisy z hype- rionovského okruhu) a dalších sedm s vysokou pravděpodobností (1. Was ist der Men- schen Leben…?; 2. Was ist Gott…?; 3. Freundschaft, Liebe…; 4. Der Frühling/Wenn auf Ge- 24 FHA IX.457, č. LXXIII,312–313: „Člověk si všímal, že ho to (tj. psaní) příliš rozrušuje, a (psa- cí) materiál mu odebral.“ Srov. též FHA IX.71. 25 FHA IX.457, č. LXXIII,311–312: „Na počátku plnil každý papír, který mohl dostat, podob- nými básněmi.“ Schwab 1846, s. 315: „Psal (tehdy) básně rád a často.“ Srov. též StA VII.2, s. 412–413, č. 379,8–9. 26 Srov. Philipsen 1995, s. 64; Wallner 2005, s. 21 a 24. 27 StA VII.2, s. 400, č. 369,37–47: [básně publikované v Zeitung für elegante Welt by neměl H. dostat do ruky, protože] „přes zmatenost svého ducha v něm stále hlodá vrtoch, takže mlu- ví o vlastním vydání svých děl, a když slyší, že něco od něj bylo vytištěno bez jeho před- chozího vědomí […], vždycky se nad tím velmi rozhořčí a vykřikuje o neoprávněných zá- sazích do jeho vlastních práv.“ 28 FHA IX.457, č. LXXIII,81–88. Viz též Schwab 1846, II.331: „Když psal prózu, bylo náhlé se- lhávání jeho myšlenkové síly mnohem nápadnější, protože zde snadno upadal do napros- tého zmatení.“ TOMáš VÍTEK 93 filden…; 5. An Zimmern / Von einem Menschen…; 6. Der Kirchhof; 7. In lieblicher Bläue…); vznik další trojice básní (1. Das Gute; 2. Der Mensch / Wer Gutes ehrt…; 3. Die Zufrieden- heit) je sporný, ježto by mohly náležet do období prvního i druhého. Celkem se tedy OPEN ACCESS jedná o 17 až 20 textů, které tak tvoří po básních z posledního období druhou nejpo- četnější skupinu (jde o 27 básní podepsaných fiktivním jménem Scardanelli). Z formálního hlediska jsou básně prvního období velmi pestré, zejména ve srov- nání s periodami dalšími. V první periodě se vyskytují ještě básně psané antickými metry, především alkajskou strofou (Wenn aus der Ferne…; Wenn aus dem Himmel…; An Zimmern/Von einem Menschen…; Der Frühling/Wenn auf Gefilden…), ale ne už strofy asklépiadské a sapfické, elegické distichon nebo hexametry, jimiž Hölderlin poměrně často básnil před svou internací. Dále se objevují básně, které sice mají jambickou kadenci, ale stojí dosti blízko volnému verši (Was ist der Menschen Leben…?; Was ist Gott…?; Freundschaft, Liebe…). Nechybělo snad ani některé z meter, jež užíval staro- řecký básník Pindaros, ač nelze určit, které to bylo.29 Přibližně v letech 1809–1810 se Hölderlin po dlouhé době opět uchýlil k rýmům.30 Užíval zprvu tradiční rýmové schéma ABAB, kde A představovaly rýmy ženské a B rýmy mužské. Tyto básně psal čtyřstopým nebo pětistopým jambem a trochejem a pravidelně v nich střídal žen- ské a mužské rýmy (Der Spaziergang; Das fröhliche Leben; Auf den Tod eines Kindes; Der Ruhm; Auf die Geburt eines Kindes), zatímco později od mužských rýmů i pravidelnosti upustil. Konečně poslední poetickou formu prvního období představují vzestupné pětistopé a šestistopé jambické řady, které ukončovaly střídavé, ale již pouze ženské rýmy (Das Angenehme dieser Welt…; Die Linien des Lebens…), jež pak dominovaly v poz- dějších obdobích. Na rozdíl od Hölderlinových rýmovaných juvenilií byly tyto rýmy sice výrazně chudší, ale nikoli ještě tak striktně uzavírané, ortografické, gramatické a dětsky prosté jako v obdobích následujících. Zvukově jsou básně prvního období velmi bohaté a plné aliterací, asonancí, vnitř- ních rýmů, paronomázií, polyptot, anafor, epifor a jiných zvukových figur, a to na úrovni jednotlivých veršů, dvojverší i celých strof. Tento rys neušel ani kritikům věžové poezie, kteří uznávali, že po formální a zvukové stránce jsou básně vesměs vynikající,31 byť tuto skutečnost zpravidla přisuzovali jakémusi básnickému automa- tismu, jehož činnost básník neměl pod kontrolou.32 Námitky bývají vznášeny snad jen proti občasnému nestandardnímu přízvukování, neboť věžový Hölderlin počítal u mnoha slov s přízvukem pohyblivým, který určuje metrum a pozice ve verši, nikoli jazykový úzus.33 29 To platí pro báseň In lieblicher Bläue…, která byla původně psána „pindarovským způso- bem“ (StA II.2, s. 991, 14–19), ale W. Waiblinger, který ji ve svém románu ocitoval, ji pře- vedl do prózy. 30 Philipsen 1995, s. 70; FHA IX.69. 31 Constantine 1992, s. 107; Philipsen 1995, s. 87; zčásti i Böhm 1930, II.747–748. 32 Viz např. Lübbe-Grothues 1983, s. 104: „Všechny zvukové a kompoziční symetrie ve věžo- vých básních vznikly bezděčně, nikoli vědomě.“ 33 Např. v básni Wenn aus dem Himmel… 11 se vedle sebe vyskytuje dvakrát sloveso sind, které však má pokaždé jinou metrickou hodnotu (srov. StA II.2, s. 902,12–15). Podobně metrum básně Auf die Geburt eines Kindes 3 vyžaduje, aby participium gehend mělo první slabiku ne- přízvučnou a druhou přízvučnou, ač je tomu v němčině naopak (Böhm 1930, II.744). 94 SVĚT LITERATURY 70 Mnohem větší problémy vyvolávaly obsah a členění básní. Podrobněji jsem se touto věcí zabýval jinde,34 takže zde se omezím jen na několik telegrafických pozná- OPEN mek. Lexikum je oproti předinternační tvorbě chudší, ale je bohatší než v pozdějších ACCESS věžových básních, v nichž figuruje pouze něco okolo dvou stovek slov. Hölderlin začal frekventovaněji užívat obecné a subsumační výrazy, zatímco konkréta potlačoval: lze například mnohem častěji potkat „stromy“ a „květy“ než „duby“ a „hvozdíky“. Ovšem v pozdější tvorbě jsou konkréta zastoupena ještě méně. Postupně se snižoval výskyt osobních zájmen (zejména „já“), která se z textů třetího a čtvrtého období takřka na- prosto vytratila. Podobně se v básních prvního období ještě vyskytují oslovení nebo otázky vyznačené otazníky, zatímco později je potkat už nelze. Konečně syntax bývá v textech prvního období občas poněkud zvláštní, ale v mnohem menší míře, než tomu je v básních z pozdějších věžových period. Hölderlinovi současníci tyto anomálie vnímali mnohem ostřeji. Zejména nenahlí- želi princip pořádání veršů a obrazů, tj. logiku jejich spojování, návaznosti a souvis- losti. Občas si byli dokonce jisti, že na některých místech došlo k lapsu (což spojovali s působením nemoci) a výpadku souvislosti nebo části verše, což se při publikaci ně- kdy pokoušeli zastřít vlastním „vylepšením“ a zlogičtěním textu. Například básník Eduard Mörike (1804–1875), jeden z editorů prvního vydání Hölderlinových sebra- ných básní (1826), se svěřil v dopise Christophu Theodoru Schwabovi (editoru dru- hého, rozšířeného vydání básní z roku 1846), že text básně Wenn aus der Himmel… (v. 5–7) při její publikaci v roce 1858 pozměnil, protože se mu zdálo, že jí tím pomáhá.35 Tentýž básník si stěžoval na Hölderlinovy jazykové podivnosti, byť se mu zdály občas dojímavé:36 Určitý prozaický způsob vyjadřování, neobratnost v  jednotlivých slovních spojeních a slovních obratech a jejich vskutku zvláštní preciózní užití, to jsou zvláštnosti, které charakterizují H. poezii z této doby způsobem, který je spíše dojemný než rušivý. Obecně lze shrnout, že básně první věžové periody se vyznačují vysokou úrovní bás- nického řemesla a uměleckosti. Obsahují množství úchvatných líčení přírodních scén a vzájemného zrcadlení přírody a lyrického subjektu.37 Tento subjekt je v bás- 34 Vítek 2023, s. 58–59. 35 StA VII.3, s. 30–31, č. 483,6–8: „Nejsilněji stopy nemoci vystupují ve 2. strofě, kde po ná- silném přetržení vzletuplné reflexe následuje náhlý vstup krajinného obrazu. Zde není žádná mezera, již by básník ještě mohl zamýšlet něčím zaplnit; v rukopisu řádky stojí pří- mo za sebou právě tak, jak je podávám.“ StA II.2, s. 902,3–11: „Mějte můj nejlepší dík, dra- hý příteli, za Vaše zajímavé sdělení! Bylo mi o to příjemnější, když jsem našel příležitost, abych dodatečně ospravedlnil nepřesnost ve slovosledu básně získané od Waiblingera, která jde zcela na můj účet. Z čisté lásky k tomuto dílu jsem se tehdy nechal svést k drob- nému vylepšení na dvou problematických místech, které nyní, když už má být otištěno, musím svědomitě odvolat jako apokryf.“ 36 StA II.2, s. 901,14–31. Viz zčásti též StA VII.3, s. 30–31, č. 483,1–9. 37 Srov. např. Wallner 2005, s. 25 a 28, jenž vyzdvihuje vysokou estetickou i technickou kvalitu básní, kompoziční konsekvenci a básníkovo hluboké emocionální souznění s pří- rodou. TOMáš VÍTEK 95 ních ještě zčásti přítomen (zatímco v pozdějších obdobích už zcela mizí), ale bás- ník měl již tehdy od něj i od veršů značný odstup. Tuto distanci prozrazuje dílem vysoká míra reflektovanosti vlastního textu, dílem jemně ironický podtón, který tu OPEN ACCESS a tam ve verších probleskuje,38 ačkoli (předvěžovému) Hölderlinovi byla ironie spíše cizí a mnozí autoři mu přičítali i naprostou absenci smyslu pro humor.39 To jsou také některé z důvodů, proč dnes převládá mínění, že věžové básně kompoziční stavbu a strukturu nepostrádají, ač jim chybí zřetelnější kontinuita obrazů a veršů, které se k sobě zdají být připojovány leckdy spíše intuitivně než podle nějakého vědomě usku- tečňovaného plánu.40 Básně prvního období prostupují rovněž určité filozofické a estetické koncepty (respektive jejich části nebo zlomky), jimiž se Hölderlin intenzivně zabýval až do doby, než mu nemoc systematické přemýšlení znemožnila.41 Tyto myšlenky přetr- vávaly i v nemoci a ovlivňovaly obsah jeho básní, ačkoli měl značné potíže s jejich artikulací.42 Nezůstaly ovšem úplně stejné, nýbrž se v lecčem posunuly. Přesněji spe- cifikovat tyto posuny je velmi obtížné, protože se nedochoval žádný rozpis a výklad metafyzických entit ani stavby, do níž je Hölderlin začlenil. Avšak o rekonstrukci myšlenkového pozadí básní se zde nebudu pokoušet, protože jednak by si to vyžá- dalo příliš velký prostor, jednak toto pozadí existovalo a působilo ve všech věžových periodách bez zaznamenatelných výchylek. IV. Dalším způsobem, jak zpřesnit povahu věžové poezie prvního období, je její srovnání s předvěžovou produkcí. Věžové básně se od ní zřetelně liší, ale míra souvislosti a ná- vaznosti na ni zůstává předmětem sporů. Někteří badatelé mezi věžovými a předvě- žovými básněmi nacházejí ohromné a nepřekonatelné rozdíly,43 případně kritizují mnohé literární historiky za to, že věžového Hölderlina čtou příliš předvěžovou opti- kou.44 Jiní interpreti naopak soudí, že předvěžová tvorba s věžovou v mnoha ohledech 38 Viz např. Der Kirchhof, Freundschaft, Liebe… a snad i Das fröhliche Leben. Haverkamp 1991, s. 97–100; Philipsen 1995, s. 14 a 65; Wallner 2005, s. 26. 39 Viz např. StA VII.4, s. 124, č. 19e,57–58. 40 Wallner 2005, s. 130; Peters 1982, s. 201; Wittkop 1993, s. 350. 41 Wittkop 1993, s. 347–348; Oestersandfort 2006, s. 171. Contra: Philipsen 1995, s. 148. 42 StA VII.3, s. 75, č. 499,893–898: „Ale nyní […] má v hlavě ještě spoustu subtilních metafy- zických myšlenek; dále má ještě jistý smysl pro poetickou uměřenost, pro originální výraz, a hned se vyjadřuje temně a nanejvýš výstředně, jsa neschopen udržet své dusné, povzne- sené myšlenkové bubliny nebo dát těmto vzpomínkám nový obrat či jasnou konzistenci.“ Schwab 1846, II.331: „Myšlenky zde nesly spíše pečeť suché reminiscence a svěžesti naby- ly teprve tehdy, když se k nim přimísil obraz z přírody; byly to zakrnělé plody, které dří- vější bouře zapomněla strhnout z rozvráceného stromu.“ StA VIII.29, č. 617a,48–51: „Jeho verše se často podivuhodně dotýkají myšlenek, jež mu však unikají, když je chce zachytit, a tak je v textu vidět jen ono chtění.“ Srov. též FHA IX.457, č. LXXXIII,290–293. 43 Häussermann 1961, s. 99; Jakobson — Lübbe Grothues 1976, s. 27; Haverkamp 1991, s. 100; Constantine 1992, s. 106; Pautrat 2001, s. 7–9 a 12. 44 Viz např. Thürmer 1970, s. 5, 12, 80 et passim. 96 SVĚT LITERATURY 70 spojena je,45 ať už je považována za její odlesk a netvůrčí dozvuk, anebo za její legi- timní pokračování a završení, které není bez její znalosti srozumitelné.46 OPEN Ponechme tuto spornou otázku otevřenu a soustřeďme se raději na některé změny ACCESS a proměny. Především se zásadně transformoval vztah k božskému. Z textů zmizela antická božstva, která se v dřívější tvorbě zjevovala, sestupovala na zem, hovořila s lidmi a starala se o ně, zvouce výjimečné jedince k sobě do výšin a sama jimi byvše zvána a vyvolávána. Vzývání antiky a Řecka, až do roku 1805 velmi výrazné, ve věžové tvorbě zcela absentuje (snad s výjimkou textu In lieblicher Bläue…, jenž je navíc někte- rými badateli datován před rok 1806). Rovněž se přestal objevovat Kristus a křesťan- ství a pominuly snahy propojit obojí s pohanskou antikou. To, co z božského zůstalo, je jakási neosobní a vzdálená božská entita, o níž se neříká, co chce a činí, a která se jen nezřetelně připomíná v různých přírodních jevech a obrazech coby znameních (Zeichen, Anzeige) své možné přítomnosti.47 Roli boha (Gott) a božstva (Gottheit) do vysoké míry převzaly příroda (Natur) a duch (Geist), i když to nikde není explicitně řečeno.48 Současně s proměnou pojetí božskosti se zcela zhroutilo hölderlinovské pojetí héroů, k nimž patřil i básník jakožto vyvolený lidský jedinec, jehož bohové obdařili mimořádnou silou, nadáním a posláním (Dichterberuf), aby mohl obdarovávat ostatní, vytyčovat správné měřítko (Maas), přibližovat se bohům a spoluvytvářet boží tvar.49 Slova „básník“ (Dichter), „básnit“ (dichten) a „básnění“ (Dichtung) se ve věžových bás- ních vůbec nevyskytují. Zmizelo dříve tak palčivé téma konfliktu a zápasu s osudem nebo božstvem,50 stejně tak vzalo za své přesvědčení, že básníkovi ani člověku jako takovému není na světě dopřáno místo spočinutí a klidu. Věžové básně naopak vyka- zují hluboký mír, poklidné smíření se vším, co přichází, přijetí osudu a nekonfliktní chválu přírody a jejích proměn v čase.51 Ač tedy předvěžové a věžové básně prvního období spojují podobnosti formální (např.  záliba v  antických metrech typu alkajské strofy) i  tematické (např.  hype- rionovské dopisy a básně nebo hluboký zájem o krajinu a přírodu), výše uvedený seznam odráží spíše rozdíly. Věžové texty mají hlavně jiné východisko, jiná témata a odlišné nebo jinak akcentované poetické prostředky. Přesto texty vzniklé v první věžové periodě stojí k básníkově předinternační tvorbě mnohem blíže, než je tomu v případě básní period pozdějších, a to spektrem užívaných básnických forem, větší srozumitelností výrazu, lépe sledovatelnou logikou spojování obrazů, bohatším vo- kabulářem, pestřejšími rýmy a snad i přístupnější, a proto i působivější estetičností.52 45 Böschenstein 1965/1966, s. 35–36; Böschenstein 2000, s. 643; Wackwitz 1997, s. 166; Oes- tersandfort 2006, s. 3–4 a 226. 46 Michel 1963, s. 550; Philipsen 1995, s. 12, 25–26 a 68–69; Oestersandfort 2006, s. 3–5 a 226. 47 Srov. Böchsenstein 1965/1966, s. 52; Michel 1963; Philipsen 1995, s. 150–151; Häussermann 1961, s. 105–107. 48 Srov. Lübbe-Grothues 1983, s. 95–96; Pautrat 2001, s. 15; Oestersandfort 2006, s. 101. 49 Srov. k tomu např. Böchsenstein 1965/1966, s. 43. 50 Pautrat 2001, s. 8; Böschenstein 2000, s. 642. 51 Michel 1963, s. 550 a 552; Constantine 1992, s. 105; Böschenstein 2000, s. 642; Pautrat 2001, s. 8–9 a 12; Wallner 2005, s. 130. 52 Philipsen 1995, s. 13–14 a 68–69; Böschenstein 2000, s. 642; Wallner 2005, s. 25. TOMáš VÍTEK 97 Na závěr lze shrnout, že věžové básně nejsou homogenní, nýbrž je lze rozlišit do několika období na základě proměny básnických forem a poetiky. Věžové básně prv- ního období navazovaly na předinternační pozdní poezii mnohem více než básně OPEN ACCESS z pozdějších period, ale i tak rozdíly jednoznačně převažují nad shodami a podob- nostmi. Básně první periody mají mnohem blíže k pozdějším věžovým básním než k předvěžové tvorbě, jakkoli nelze přehlížet ani vzájemné rozdílnosti. Překvapivým výsledkem zkoumání věžové poezie je, že se Hölderlin i ve věži bás- nicky vyvíjel, anebo řečeno neutrálněji: měnil svůj básnický výraz. Básně prvního období vykazují méně různých anomálií a odchylek od jazykového úzu než básně pozdější. Později také došlo ke změně a zjednodušení formy a lexika ve směru větší prostoty a obecnosti. To je o to pozoruhodnější, že vnější podmínky Hölderlinova života zůstávaly po celou dobu věžového pobytu víceméně beze změny. Totéž platí pro básníkovu nemoc, která se projevovala střídáním neklidu a zuřivosti s obdobími apatie a relativního klidu, ale nelepšila se ani nezhoršovala. Možná nějaká korespon- dence mezi Hölderlinovými životními podmínkami a jeho básněmi existovala, ale z dochovaných zpráv to nelze vyčíst. Aby si čtenář mohl učinit samostatný obrázek o povaze básní z první věžové pe- riody, je jako příloha této studie připojen pracovní překlad pěti z nich,53 které byly vybrány zejména s ohledem na svou formální, tematickou a estetickou rozmanitost a z nichž se většina počeštění zatím nedočkala.54 Zde nabízené převody se snaží o ma- ximální možnou přesnost a o zohlednění většiny lexikálních a syntaktických zvlášt- ností, ale je třeba počítat s tím, že bez nahlížení do německého originálu a podrobněj- šího komentáře zůstane přístupnost těchto básní nejspíše jen omezená. LITERATURA: Böschenstein, Bernhard. „Hölderlins späteste Hölderlin, Friedrich. Stuttgarter Hölderlin- Gedichte.“ Hölderlin-Jahrbuch, 14, 1965/1966, Ausgabe II.1–2: Gedichte nach 1800: s. 35–56. Lesarten und Erläuterungen. Ed. Friedrich Böschenstein, Bernhard. „Nachwort.“ In Beissner. Stuttgart: Kohlhammer, 1951 Friedrich Hölderlin. Gedichte. Eds. Gerhard (= StA II.1/II.2). Kurz — Wolfgang Braungart. Stuttgart: Hölderlin, Friedrich. Stuttgarter Hölderlin- Reclam, 2000, s. 619–644. Ausgabe VII.2: Dokumente 1794–1822. Ed. Adolf Böhm, Wilhelm. Hölderlin I–II. Halle — Saale: Beck. Stuttgart: Kohlhammer, 1972 (= StA Max Niemeyer Verlag, 1930. VII.2). Constantine, David. Friedrich Hölderlin. Hölderlin, Friedrich. Stuttgarter Hölderlin-Ausgabe München: Beck, 1992. VII.3: Dokumente 1822–1846. Ed. Adolf Beck. Haverkamp, Anselm. Laub voll Trauer: Hölderlins Stuttgart: Kohlhammer, 1974 (= StA VII.3). späte Allegorie. München: Fink, 1991. Hölderlin, Friedrich. Stuttgarter Hölderlin- Häussermann, Ulrich. „Hölderlins späteste Ausgabe VII.4: Dokumente. Rezensionen, Gedichte.“ Germanisch-Romanische Würdigungen. Ed. Adolf Beck. Stuttgart: Monatschrift, 42, 1961, s. 99–117. Kohlhammer, 1977 (= StA VII.4). 53 Der Spaziergang (StA II.1, s. 276); Das fröhliche Leben (StA II.1, s. 274–275); Auf den Tod eines Kindes (StA II.1, s. 264); Freundschaft, Liebe… (StA II.1, s. 261); An Zimmern (StA II.1, s. 271). 54 Výjimkou je báseň An Zimmern, viz Hölderlin 1977, s. 80. 98 SVĚT LITERATURY 70 Hölderlin, Friedrich. Stuttgarter Hölderlin-Ausgabe Pautrat. Paris: Éditions Payot et Rivages, VIII: Dokumente. Rezensionen, Würdigungen. Eds. 2001, s. 7–19. Friedrich Beissner — Adolf Beck. Stuttgart: Peters, Uve Henrik. Hölderlin: Wider die These OPEN ACCESS Kohlhammer, 1985 (= StA VIII). vom edlen Simulanten. Reinbek bei Hamburg: Hölderlin, Friedrich. Světlo lásky. Přel. Vladimír Rowohlt, 1982. Mikeš. Praha: Československý spisovatel, Philipsen, Bart. Die List der Einfalt: NachLese zu 1977. Hölderlins spätesten Dichtungen. München: Hölderlin, Friedrich. Sämmtliche Werke Fink, 1995. IX: Dichtungen nach 1806: Mündlich. Eds. Schwab, Christian Theodor. „Hölderlins Leben.“ Dietrich Eberhardt Sattler — Michael Franz. In Friedrich Hölderlin’s sämmtliche Werke I–II. Frankfurt am Main: Verlag Roter Stern, 1983 Ed. Christian Theodor Schwab. Stuttgart — (= FHA IX). Tübingen: Cotta, 1846, II.263–333. Jakobson, Roman — Lübbe-Grothues, Grete. Thürmer, Wilfried. Zur Verfahrensweise in der „Ein Blick auf ‚Die Aussicht‘ von Hölderlin.“ spätesten Lyrik Hölderlins. Marburg: Elwert, In Roman Jakobson. Hölderlin — Klee — 1970. Brecht: Zur Wortkunst dreier Gedichte. Vítek, Tomáš. „Věžové básně Friedricha Ed. Elmar Holenstein. Frankfurt a. M.: Hölderlina.“ Plav, 6, 2023, s. 54–60. Suhrkamp, 1976, s. 27–96. Wackwitz, Stephan. Friedrich Hölderlin: Zweite, Lübbe-Grothues, Grete. „Grammatik und Idee überarbeitete und ergänzte Auflage. Stuttgart — in den Scardanelli-Gedichten Hölderlins.“ Weimar: Metzler, 1997. Philosophisches Jahrbuch der Görres-Gesellschaft, Wallner, Georg Wolfgang. Friedrich Hölderlin — 90, 1983, s. 83–109. die Turmzeit. 1807–1843: Symptomatik Michel, Wilhelm. Das Leben Friedrich und Hypothesen zu einer Diagnose. Aix-en- Hölderlins. Darmstadt: Wissenschaftliche Provence: Mémoires de l’EPC, 2005. Buchgesellschaft, 1963. Wittkop. Gregor. Hölderlin. Der Pflegsohn: Texte Oestersandfort, Christian. Immanente Poetik und und Dokumente 1806–43 mit den neu entdeckten poetische Diätetik in Hölderlins Turmdichtung, Nürtinger Pflegschaftsakten. Stuttgart — Tübingen: Niemeyer, 2006. Weimar: Metzler, 1993. Pautrat, Bernard. „L’œil simple.“ In Friedrich Hölderlin. Poèmes (1806–1843). Trad. Bernard TOMáš VÍTEK 99 1. PROCHÁZKA 1. DER SPAZIERGANG Vy lesy, stranou v kráse, Ihr Wälder schön an der Seite, OPEN ACCESS vkreslené v stráň zeleně, Am grünen Abhang gemahlt, kde okolo vodívám se, Wo ich umher mich leite, sladkým smírem odměněn Durch süße Ruhe bezahlt 5 za každý trn v srdci, v dřeni, 5 Für jeden Stachel im Herzen, když mysl tmí mi stín, Wenn dunkel mir ist der Sinn, tu tvorba, přemýšlení Den Kunst und Sinnen hat Schmerzen vždy stávaly bolesti. Gekostet von Anbeginn. Vy sličné obrazy tam v doli, Ihr lieblichen Bilder im Thale, 10 zahrada třebas, strom v ní, 10 Zum Beispiel Garten und Baum, a lávka pak, úzká tolik, Und dann der Steg der schmale, je potok sotva k spatření, Der Bach zu sehen kaum, jak krásně sličný obraz kraje Wie schön aus heiterer Ferne plá z jasné dálky komusi, Glänzt Einem das herrliche Bild 15 tam, rád se toulávaje, 15 Der Landschaft, die ich gerne chodívám v mírném počasí. Besuch’ in Witterung mild. Přátelsky nás božstvo vede, Die Gottheit freundlich geleitet prv s nebem modravým, Uns erstlich mit Blau, pak stvořeno s klenbou, šedé, Hernach mit Wolken bereitet, 20 zchystáno s mrakovím, 20 Gebildet wölbig und grau, s žhnoucími blesky a hřměním Mit sengenden Blizen und Rollen hromu a s půvabem niv, Des Donners, mit Reiz des Gefilds, s krásou, jež tryskla ve prameni Mit Schönheit, die gequollen obrazu, jenž je původní. Vom Quell ursprünglichen Bilds. 2. RADOSTNÝ ŽIVOT 2. DAS FRÖHLICHE LEBEN Když se loukou procházívám, Wenn ich auf die Wiese komme, když jsem nyní v poli sám, Wenn ich auf dem Felde jezt, zkrotlý, zbožný ještě bývám, Bin ich noch der Zahme, Fromme jak od trnů nezdrásán. Wie von Dornen unverlezt. 5 Oděv ve větrech mi vlaje, 5 Mein Gewand in Winden wehet, jak duch jaře ptá se mne, Wie der Geist mir lustig fragt, oč niternost opřena je, Worinn Inneres bestehet, než jí rozklad zasvitne. Bis Auflösung diesem tagt. Ó, ten mírný obraz venku, O vor diesem sanften Bilde, 10 kde tkví stromy zelené, 10 Wo die grünen Bäume stehn, jako vývěsní štít šenku Wie vor einer Schenke Schilde minout sotva může mne. Kann ich kaum vorübergehn. 100 SVĚT LITERATURY 70 Poklid v potichlých dnech proto Denn die Ruh an stillen Tagen jistě skvělý mně se zdá, Dünkt entschieden treflich mir, OPEN 15 neměl by ses ptáti po tom, 15 Dieses mußt du gar nicht fragen, ACCESS kdy mám odpověď ti dát. Wenn ich soll antworten dir. Přesto hledám stezky milé Aber zu dem schönen Bache ke krásnému potoku, Such’ ich einen Lustweg wohl, co se plazí, jako v díle, Der, als wie in dem Gemache, 20 přes břeh dutě, v divoku; 20 Schleicht durch’s Ufer wild und hohl, přes něj přece lávka zde je, Wo der Steg darüber gehet, v krásný les jdouc nahoře, Geht’s den schönen Wald hinauf, tam, kde vítr kol ní věje, Wo der Wind den Steg umwehet, oko s potěšením zře. Sieht das Auge fröhlich auf. 25 Výše v kopci, na vrchole, 25 Droben auf des Hügels Gipfel sedám v mnohém odpůldni, Siz’ ich manchen Nachmittag, když van šumí s vršky kolem, Wenn der Wind umsaust die Wipfel, bití zvonu věží zní, Bei des Thurmes Glokenschlag, rozjímavost v srdce lije Und Betrachtung giebt dem Herzen 30 smírnost, jak i obraz je, 30 Frieden, wie das Bild auch ist, též zklidnění bolestí, jež Und Beruhigung den Schmerzen, lest a rozum rýmuje. Welche reimt Verstand und List. Krásný kraji! kde tu středem Holde Landschaft! wo die Straße cesta velmi rovně jde, Mitten durch sehr eben geht, 35 kde srp stoupá luny, bledé, 35 Wo der Mond aufsteigt, der blasse, večer van když nadejde, Wenn der Abendwind entsteht, kde příroda velmi prostá, Wo die Natur sehr einfältig, kde ční mocné pohoří, Wo die Berg’ erhaben stehn, chci, domácký, v dům se dostat, Geh’ ich heim zulezt, haushältig, 40 zpět tam zlaté víno zřít. 40 Dort nach goldnem Wein zu sehn. 3. NA SMRT DÍTĚTE 3. AUF DEN TOD EINES KINDES To v dětech krása vlastně žije, Die Schönheit ist den Kindern eigen, je možná Boží obraz sám; Ist Gottes Ebenbild vielleicht; jí vlastní klid a mlčení je, Ihr Eigentum ist Ruh’ und Schweigen, andělům stačí ke chválám. Das Engeln auch zum Lob gereicht. TOMáš VÍTEK 101 4. ZIMMEROVI O člověku já pravím: když dobrý je OPEN ACCESS a moudrý, co mu třeba? Někde je cos, co stačí čísi duši? Stvol je jakýs, na zemi révoví nejzralejší 5 vzrostlo, jež může ho živit? Smysl v tom je tento. Druh je často milenkou, víc uměna. Řeknu ti, ó drahý, pravdu: Daidalův duch i ten lesa tvůj je. 4. AN ZIMMERN Von einem Menschen sag’ ich, wenn der ist gut Und weise, was bedarf er? Ist irgend eins Das einer Seele gnüget? ist ein Halm, ist Eine gereifteste Reb‘ auf Erden 5 Gewachsen, die ihn nähre? Der Sinn ist deß Also. Ein Freund ist oft die Geliebte, viel Die Kunst. O Teurer, dir sag’ ich die Wahrheit: Dädalus Geist und des Walds ist deiner. 5. PŘÁTELSTVÍ, LÁSKA… Přátelství, láska, chrám a svatí, kříž, obrazy, oltář a kazatelna, hudba. Kázání zní mu. Výuka katechismu zdá se po jídle ospale marnou promluvou k muži, děcku, dívce, zbožným ženám; 5 pak chodívá on, pán a měšťan, taktéž kumštýř, rád kolem po polích a po domovských lukách, a mládež, pozorujíc, jde též. 5. FREUNDSCHAFT, LIEBE… Freundschaft, Liebe, Kirch’ und Heil’ge, Kreuze, Bilder, Altar und Kanzel und Musik. Es tönet ihm die Predigt. Die Kinderlehre scheint nach Tisch ein schlummernd mußig Gespräch für Mann und Kind und Jungfraun, fromme Frauen; 5 Hernach geht er, der Herr, der Bürgersmann und Künstler Auf Feldern froh umher und heimatlichen Auen, Die Jugend geht betrachtend auch.