Daňové povinnosti při zániku svěřenského fondu

Abstract

Daňový řád ve spojení s jednotlivými daňovými zákony označuje svěřenský fond za daňový subjekt a zároveň určuje, že svěřenský správce má stejná práva a povinnosti jako svěřenský fond. Svěřenský správce tak vykonává vůči správci daně veškeré procesněprávní povinnosti svěřenského fondu, které lze v situacích při vzniku i trvání svěřenského fondu připodobnit k povinnostem daňového subjektu, který je právnickou osobou, při zániku však nikoliv. Současná daňová právní úprava nestanoví pro situaci zániku svěřenského fondu konkrétní postup svěřenského správce vůči správci daně, lhůty pro podání posledního přiznání k dani a úhradu případné daně, ani pravidla pro přechod daňové povinnosti zaniklého svěřenského fondu. Ke konkrétním daňovým povinnostem souvisejícím se zánikem svěřenského fondu je tak nutno dojít výkladem, přičemž jednotný výklad je stěžejní jak pro právní jistotu svěřenských fondů v postavení daňových subjektů a jejich svěřenských správců, tak pro správce daně. Tento článek si tak klade za cíl za využití kvalitativní metody včetně analýzy, jazykového a logického výkladu relevantních právních norem, zhodnotit stávající daňovou právní úpravu týkající se zániku svěřenského fondu a možnost určení konkrétní podoby povinnosti svěřenského správce podat daňové přiznání svěřenského fondu při jeho zániku. V důsledku zásadních odlišností mezi koncepcí svěřenského fondu a právnickou osobou a rovněž způsoby jejich zániku nelze na zánik svěřenského fondu uplatnit speciální ustanovení týkající se zániku daňových subjektů. Nutné použití obecných pravidel pro stanovení a úhradu daně však vyvolává mnohé nejasnosti a způsobuje nerovnost v právech a povinnostech mezi zanikajícími daňovými subjekty různých právních forem. Závěrem článku je tak zejména poukázání na nedostatečnost stávající daňové právní úpravy ve vztahu k zániku svěřenského fondu, s níž je spojena přetrvávající právní nejistota daňových subjektů.

The Tax Code, in connection with individual tax laws, identifies trusts as tax entities and also determines that trustees have the same rights and obligations as trusts. The trustee therefore performs all the procedural obligations of a trust towards the tax authorities, which may be comparable to those of a tax entity which is a legal person, in a situation where the trust is established and continues, but not in situation where it is dissolved. The current tax legislation does not provide for any specific procedure to be followed before the tax authorities in the event of the dissolution of the trust, deadlines for filing the last tax return and payment of any tax or rules for the transfer of tax liability upon the dissolution of the trust. The specific tax liabilities related to the dissolution of trusts must therefore be reached by interpretation, and a unified interpretation is crucial both for the legal certainty of trusts as tax entities, their trustees and for the tax authorities. Therefore, this article aims to assess the existing tax legislation relating to the dissolution of trusts and the possibility of determining the specific form of the trustee's obligation to file a tax return upon the dissolution of the trust, using a qualitative method including analysis, linguistic and logical interpretation of the relevant legal norms. As a result of the fundamental differences between the concept of trusts and legal persons, as well as the manner of their dissolution, the special provisions relating to the dissolution of tax entities cannot be applied to the dissolution of trusts. However, the necessary application of the general rules for the determination and payment of tax gives rise to many uncertainties and causes inequality in rights and obligations between the dissolution of tax entities of different legal forms. The article concludes by pointing in particular to the insufficiency of the current tax legislation in relation to the dissolution of trusts, which is associated with persistent legal uncertainty of tax subjects.