Důkazní břemeno daňového subjektu při uplatňování daňového odpočtu na výzkum a vývoj

Abstract

Základní princip, který ovládá dokazování v rámci daňového řízení, je povinnost daňového subjektu dokázat skutečnosti, které tvrdil nebo měl tvrdit v rámci svých daňových tvrzení. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, blíže stanovuje podmínky a pravidla dokazování jak pro daňový subjekt, tak pro správce daně. Náplní tohoto příspěvku je bližší analýza rozsahu a limitů důkazního břemene daňového subjektu, a to zejména při uplatňování daňového odpočtu na výzkum a vývoj ve smyslu § 34 odst. 4 a násl. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. V současné právní úpravě absentuje bližší úprava rozsahu důkazního břemene a jeho limitů. Uplatňování daňového odpočtu na výzkum a vývoj daňovými subjekty je v aplikační praxi provázeno nesčetnými problémy, přičemž jedním z nejvýraznějších problémů je vymezení důkazního břemene daňového subjektu a stanovení okamžiku přenosu důkazního břemene zpět na správce daně. V rámci příspěvku je stručně vymezen právní rámec dokazování, důkazního břemene a uplatňování daňového dopočtu na výzkum a vývoj, přičemž zkoumaná problematika je dále rozebrána na základě vybraných soudních rozhodnutí. Rozsah a limity důkazního břemene daňového subjektu při uplatňování daňového odpočtu na výzkum a vývoj jsou zkoumány pouze z pohledu materiální stránky daňového odpočtu na výzkum a vývoj a to v oblasti způsobilosti činností výzkumu a vývoje, způsobilosti nákladů na dovolenou, a evidence nákladů vynaložených při řešení projektu výzkumu a vývoje. S ohledem na zaměření příspěvku je využita zejména metoda analýzy, indukce a v omezeném rozsahu metoda deskripce.

The basic principle which governs the taking of evidence within the tax proceeding is the obligation of the tax subject to prove the facts that the tax subject claimed or should have claimed in its tax filings. Act no. 280/2009 Coll., Tax Code, sets out in more detail conditions and rules for the taking of evidence either for the tax subject and also for the tax administrator. The object of this article is deeper analysis of the scope and limits of the burden of proof of the tax payer, especially when applying the tax credit for research and development activities in accordance with Sec. 34(4) et seq. of Act no. 586/1992 Coll., on income taxes. The current legislation lacks more detailed regulation of the scope and limits of the burden of proof. The application of the tax credit on research and development activities by the tax subjects is accompanied by countless problems, whereas one of the most significant problem is definition of the burden of proof of the tax payer and determination of the moment when the burden of proof is transferred back to the tax administrator. The article includes brief description of the legal framework of the process of taking of evidence, burden of proof and application of the tax credit on research and development activities, while the analysed topic is further analysed on the basis of selected court decisions. The scope and limits of the tax subject's burden of proof when applying the tax credit on research and development activities are examined only from the perspective of the material side of the tax credit on research and development, in the area of eligibility of research and development activities, eligibility of vacation costs, and the evidence of costs incurred in relation with the realization of the project of research and development. With respect to the topic of the article, the methods of analysis, induction and description (limited use) are used in particular.