Protisvěty: na vlně ženské arménské moderní poezie

Abstract

Literární ozvěny tragických událostí, které jsou hluboce zakořeněny v kolektivní paměti některých národních či etnických skupin, velmi často představují základ vyjádření jejich identity jako takové. Trauma spočívající v nesnadné konstrukci identity (zejména v souvislosti se zkušeností exilu, diaspory, odsunu, ztráty vlasti, etnocidy, genocidy aj.) se odráží nikoli pouze v generaci, jíž se bezprostředně týká, ale i v generacích následujících, které jsou přenosem tohoto traumatu hluboce ovlivněny. Vyrovnat se s tím, jak náležet k několika světům, kulturám a jazykům - přičemž ani k jednomu z nich ne absolutně - ústí ve specifickou formu literárního zpracování a vyžaduje rovněž specifickou literární analýzu a překlad poezie traumatu. Arménský topos exilu zvaný panducht či gharib je potřeba chápat v širším kontextu traumatické minulosti a jejích dalších interpretací. Kulturní klíčová slova tady slouží jako stigmata traumatické minulosti, ponechávajíce své nedotknutelné stopy napříč narativy. Lze je pokládat za základní osy kolektivní paměti. Popis krajiny bývá v takových případech emočně podbarven a je rétorickým vyjádřením extrémně obtížné historické zkušenosti. Roli paměti při deskripci traumatu a jeho reflexi v poezii lze zachytit na příkladu arménských básnířek, jejichž díla ovlivnila arménskou literaturu Arménské republiky i arménské diaspory v druhé polovině 20. století a na počátku století jednadvacátého, a jejich hlavních motivů. V případě autorek z diaspory je navíc potřeba jejich poezii číst ve vztahu ke zkušenosti exilu coby postmoderní itineráře. Textová analýza jejich veršů skrze prisma traumatu může přispět ke studiu traumatu obecně a zároveň i ke studiu genderu v arménském kontextu.

Literary echoes of tragic events, deeply rooted in collective memory of some nations or ethnic groups, very often represent the basis of their overall concept of identity per se. This trauma of difficult construction of a sense of belonging (especially the experience of exile, Diaspora, expulsion, loss of homeland, ethnocide, genocide etc.) was reflected not only in the generation concerned, but also in other generations, deeply influenced by transmitted perceptions of trauma. To cope with the question of belonging to several worlds, cultures and languages - and sometimes to none of them completely - results in a specific form of literary processing and requires also a specific approach to literary analysis and translating trauma poetry. Armenian topos of pandukht or gharib (exile) should be understood within a broader context of traumatic past and its subsequent interpretations. Key cultural words as stigmas of traumatic past, leaving intangible traces through narratives, represent here an essential vector of collective memory. The landscape description is without any exaggeration emotionally invested and it could be perceived as a rhetorical expression of extreme disruptive experience. Focusing on Armenian poétesses, whose works influenced the literary landscape of Armenia and Armenian Diaspora in the second half of 20th century and the beginning of 21st and concentrating on their prevailing topoi, the role of memory in shaping of trauma and its representation in poetry will be more obvious. In the case of female poets from Diaspora, their poetry should be read within the frame of their exilic experience as a kind of postmodern itinérance. The textual analysis of their poems perceived through trauma lens could bring a significant contribution to trauma studies theory in general as well as to Gender studies within Armenian context.